První měsíce nového roku je pro televize největší pusto a prázdno. Veřejnost si už jakž takž zvykla na letní, prázdninové „superpásma“ plná hrdých indiánů z kmene Apačů, či bodrých družstevníků z vesnice, kde mají v chalupě orchestrion.
To, že o bednu v lednu a únoru nemá nikdo z diváků zájem, televize nijak neventilují. Naopak se snaží diváky přesvědčit, že nyní jim nabízejí to nejlepší, co letos mohou na obrazovkách vidět. Salvy smíchu u mne vyvolávají bombastické upoutávky na letité reprízy na všech hlavních televizních stanicích. Lidé u obrazovek se zcela jistě nemohou dočkat, aby po miliónté viděli doktora Sovu a spol., brněnské četníky, nebo Martina Dejdara jako dost umělohmotného fanouška metalu. V sekci superfilmů se také zhusta objevují americké několikadílné televizní paběrky s lacinými počítačovými efekty.
Čím je pořad starší a blbější, tím má větší promo. Jde přece o to, aby si konzument vsugeroval, že bez toho, aby se dozvěděl, co je nového na jakési zastrčené ortopedii, nemůže žít. V tomto televize zcela kopírují klasický trh se spotřebním zbožím. U komerčních subjektů bych to ještě pochopil, ale proč to dělá i veřejnoprávní televize, která má o diváky bojovat kvalitou a ne třetiřadým výprodejem typu Best of Trapasy.
