Za všechno může občan

K myšlenkovému pochodu v tomto textu mne přivedl článek Erika Tabery v aktuálním Respektu. Konkrétně jde o poslední dva odstavce komentáře Život po životě. Možná se někomu bude zdát, že jsem „objevil Ameriku“, ale mě to prostě nedá.

Tabery v závěru svého textu zmiňuje něco jako mediální devalvaci korupčních afér. Zjednodušeně se dá říct, že se jich zkrátka valí až příliš mnoho.
Na počátku tohoto stavu byl občan, jehož znechucení dostoupilo vrcholu při sněmovních volbách. Nejde jen o to, že se do parlamentu a následně i do vlády dostala jedna nová strana (Top 09 s laskavým dovolením čtenáře nemohu brát za novou stranu – snad jen formálně), důležitá byla také „revoluce kroužkem“. Ikonou kroužkovacího pádu se stal lékař/právník/Íčko.
Za tohoto stavu se fičák v zajetých korupčních kolejích musel stát i přes odpor politiků – jak vidno starých i nových.
Musíme si také ujasnit, že o odhalených případech korupce se neoficiálně dlouho vědělo, avšak chyběly prokazatelné důkazy. Stejně tak je jasné, že korupce nikdy nezmizí, lze ji jen potírat a minimalizovat. Policie v tomto dlouhodobě selhávala a nedůvěra v její kvalitnější práci je zcela na místě, ať už je jejím prezidentem kdokoliv. (osobně si myslím, že tady by selhal i Serpico)

Tabery píše o novém rozměru médií, která spočívá v tom, že už se neodhalují korupční kauzy, ale vybírá se, která nejvíc zaujme čtenáře. Jeho text graduje, když zmiňuje korupční aféry, které vypluly na povrch po volbách, nebo krátce před nimi – Barták, Kopřiva, liberecký lyžařský šampionát, letadla CASA, Drobil a klientelismus na Ředitelství silnic a dálnic (osobně bych ještě přidal pražská dvojčata Opencard a Blanku).

Osobně bych razil způsob cyklického opakování témat v médiích. Možná by se mohl ke každé kauze vytvořit dotazník z pevně daných otázek pro konkrétní politiky a úředníky. Vím, že to je teorie a proslavený boj s větrnými mlýny. Nikdo ale přece nečekal, že korupce, která před lety pevně srostla s politickou elitou v zemi, z ničeho nic zmizí.

Je dobře, že máme tolik případů, které jsou navíc rozstřeleny všemi možnými politickými směry. Je velmi špatně, že nemáme policii, která by toto účinně potírala. Nezbývá nám tedy doufat, že máme dostatek nezávislých, trpělivých a tvrdohlavých novinářů, jimž šéfují rozumní nadřízení, a které platí osvícení majitelé.

Díky za inspirativní čtení, Eriku Tabery :-)
(ilustrační foto)

Nečas to podělal, VV se lekly

Po delším čase se na chvíli krátce zastavím nad aktuální českou politikou.
Sice jsem nevolil žádnou z vládních stran, ale vzniklá koalice mi přišla jako snesitelné zlo. Chtěla reformy (ty by museli dělat i sociální demokrati) a hlavně chtěla bojovat s nezničitelnou korupcí.

Už od začátku bylo jasné, že vláda je rovnicí o jedné neznámé. O VV se nevědělo nic a neví se o ní nic doteď. Jediné, co politici této strany dokázali srozumitelně obhájit je snaha potírat korupci. Až do dnešního dne, kdy nečekaně brzy narazili. Lidé kolem Drobila chtěli uplácet to je jasné. V této chvíli měl premiér Nečas bouchnout do stolu, nebo švihnout bičem (podle toho co preferuje) a na světě měl být exemplární trest.

Jenže premiér se zachoval jako předchozí mocipáni a dělal, že se nic neděje. Opozice rychle reagovala a vyvolala hlasování o nedůvěře vládě. Při jednáních o postoji k tomuto hlasování se lámal chleba. VV mohly ukázat, že stojí za pozornost, vždyť přece jejich koaliční partner udělal přesně to, proti čemu celou svou existenci bojují. Kauza Drobil tuto vládu mít na svědomí klidně mohla. Jenže se tak nestalo a ode dneška prokazatelně zkorumpovaná vláda je dále u moci.

No nic, třeba si na to před volbami za čtyři roky vzpomene a zkorumpované ODS to dá sežrat. Trknout už nás mohl neuvěřitelně trapný cirkus na pražské magistrátě.