4teens, aneb Jak se televize pro důchodce snaží zaujmout puberťáky

Česká televize se v pátek vytasila se zbrusu novým seriálem 4teens, který by měl být free, cool a in. Je o středoškolácích, jejich problémech i radostech. Formálně by měl být svižný, svěží a neotřelý. Výsledný dojem po prvním dílu? Režijní rutina, rádobydynamické komiksové vložky, vrstvení klišé na klišé a hlavně nebetyčná nuda.

Nemá smysl se rozepisovat o hereckých výkonech. Mladé herce naposledy dokázal ukočírovat Karel Kachyňa. Sympaticky působil snad jen představitel hlavní role.

Námět i scénář jsou jedno velké klišé. Tlustý hlavní přestavitel, který je sympaťák, chytrý a touží o krásné rebelce. Ta má problémy s vlastní matkou. Užvaněná brýlatá kamarádka, namyšlená bárbí se svou suitou, pohledný sportovec, školní časopis, tajemný kreslíř podprůměrné úrovně, který bleskurychle dokáže glosovat nastalé situace, všudypřítomný vnější komentář hlavního hrdiny ...

Jediným nečekaným prvkem (i když rozhodně nechtěným) je postava mladého neonacisty. Představitel je tmavovlasý a i jeho pleť působí opáleněji. Navíc jeho oblečení je něco mezi punkem a metalem – zkrátka veřejnoprávní nácek. Navíc jeho kumpán vypadá jako jeho dvojče, čímž se dostáváme k tomu, že televize nedokázala obsadit postavy tak, aby se lidem nepletly.

Výsledný pokus sblížení se gerontofilní České televize s puberťáky je více než tristní. Navíc jej nasadila na páteční osmou večer. Nevím, jak současní puboši, ale já se v té době snažil být všude možně jen ne doma.

Komerční televize spasí snad jen Donutil a Bohdalka

Letošní jaro není pro Novu a Primu procházka růžovým sadem. Prima pohořela s prapodivným porno-kulinářským crossoverem Čápi s mákem i s obludnou Šéfkou.
Nova propadá se superstar (i když to nikdo nikdy nepřizná) a turecká telenovela v prime time pohořela jako papír (ale v novém čase se jí velmi dobře daří).
Ukazuje to jednoznačně na skutečnost, že diváci už jsou přesycení umělohmotného bratrství se Slováky. A to ještě má Nova v záloze Wipeout, kde společný ČS tým skončil úplně poslední.

Když se na druhou stranu podíváme na Českou televizi, vidíme, že repríza veřejnoprávní ostudy 3+1 s Miroslavem Donutilem válcuje naprosto všechno a všechny. Když si vzpomeneme na podzim, zjistíme, že stejným způsobem ničila komerční stanice (sledovaností) a lidi s alespoň průměrným vkusem (kvalitou) Jiřina “detektiv/travestita” Bohdalová.

Logika je tedy neúprostná. Zapomeňte na federální show, která netáhnou, za ušetřené peníze kupte Donutila s Bohdalkou a vytvořte nějaký primitivní seriál, který v ideálním případě vymyslí, sepíše a zrežíruje Zdeněk Zelenka.
Problém však nejspíš bude v tom, že Donutil musí na někoho z vedení České televize vědět něco opravdu děsivého a zlého. Jinak si jeho zaháčkování na této televizi neumím vysvětlit. Tam pak nepomohou ani miliony.

Kdyby se ale tento přesun podařil, ulevilo by se i České televizi, která by musela zaplnit spoustu volného prostoru a třeba by se dostalo na něco nového, mladého a neotřelého (ha, sám tomu nevěřím, ale bylo by to krásné).

Kdyby …

Konečně jsem se dostal k tomu, abych se podíval na loňský televizní počin roku. Tak totiž spousta lidí mluvila o třídílném seriálu Sherlock. S názorem, že jde o vrchol televizní tvorby, nelze než souhlasit.

Když jsem si uvědomil, že jde o televizní produkt (BBC), začal jsem přemýšlet, jak by vypadal seriál o geniálním detektivovi všech dob u nás.

Kdyby se do něj pustila Prima nebo Nova, dostalo by se nám krásných papundelkových ateliérů, bez záběru jakéhokoliv exteriéru. Všechny interiéry by byly vybaveny nábytkem Jamall, o čemž by nás v pravidelných dvouminutových intervalech informovali Sherlock i Watson. Hlavní zápletka by spočívala v tom, že profesor Moriarty by vypnul elektrický proud a celý Londýn by spasil agregát. Na Nově by ústřední dvojici hráli Mádl s Kotkem, na Primě pak Suchánek s Genzerem.
Sledovanost na Nově by atakovala dva miliony diváků, Prima by se pokusila sesadit Ordinaci v růžové v zahradě, ale pohořela by a jejich Sherlock Holmes by se brzy přesunul na Prima Cool a Prima Love.

Kdyby se do Sherlocka Holmese pustila Česká televize, byl by výsledek asi takový. Celý seriál by byl autorským počinem Zdeňka Zelenky. Sherlocka by hrál Viktor Preiss a doktora Watsona Mirek Donutil. Ten by ke své roli přistoupil velmi tvůrčím způsobem a kulhání by nahradil šišláním nebo ráčkováním, které by umocňovalo věčné “No jistěěěěěě!”. V této verzi by Irenu Adlerovou hrála Jiřina Bohdalová a ďábelského Moriartyho by si střihl Jirka Bartoška.
Pro ČT existuje i druhá varianta. Autorem samozřejmě zůstává božský génius Zděnek. Všechny role pak obstará Jiřina Bohdalová, která je v různých převlecích jako doma.
Sledovanost by samozřejmě byla naprosto úchvatná, necelé dva miliony diváků, avšak většině by bylo přes šedesát let.

Když fikce přechází do reality

Důrazně tímto žádám vojsko, policii, politiky a vůbec všechny veřejně činné, aby mi tohle nedělali! Zrovna dočítám druhý díl Milénia Stiega Larssona s názvem Dívka, která si hrála s ohněm a do televize vtrhnou zakuklenci se samopaly a nějakým tajným posláním namířeným vůči jednomu z redaktorů České televize. Těm, co knihu znají, nemusím podobnost vůbec připomínat a ti, co se na knihu chystají, budou nejspíš koukat.

Obsazení ČT je také dvojím důkazem tuposti zelených mozků. Jen ten, co má místo mozku kapustu,zavelí gardě samopalníků (nebo jak se nazývají), aby šli převzít jakousi složku mezi evidentně neozbrojené a z bezpečnostního hlediska mírumilovné novináře. Navíc jde o dávno netajný dokument, které tím pádem logicky spadají pod utajovaný novinářský zdroj (To jsou alespoň poslední informace, které jsem v médiích zaregistroval.). Je to jen důkazem toho, že české gumy nebyly dlouho v akci, hladina testosteronu nebezpečně stoupá a prst na spoušti začíná hodně svrbět.
Druhým potvrzením vojenské blbosti a neschopnosti vnímat souvislosti je načasování akce. Ano, vtrhněte tam přesně ve chvíli, kdy začíná hlavní zpravodajská relace! To bude nejmíň nápadné. Na druhou stranu to ale může být rafinovanost na druhou a celý cirkus má schovat nějaký větší neřád.

Ale ani Česká televize nevyšla z přepadení jako vítěz. Nedokážu pochopit to, že do televize, která má vlastní zpravodajskou stanici, vtrhne po zuby ozbrojená armáda (Notabene ve chvíli, kdy zrovna běží půlhodinové zprávy) a stanice odvysílá jen krátký živý šot a jinak se snaží diváky uspokojit informační lištou. Na to, že se ČT24 chlubí různými speciály a svou pružností, tak tohle dost projela. Nevím, proč nedojela Události a na ČT24 nenaběhl „live“ přenos z chodeb Kavčích hor.

Leden je skrytá okurková sezóna, selfpromo je legrační

První měsíce nového roku je pro televize největší pusto a prázdno. Veřejnost si už jakž takž zvykla na letní, prázdninové „superpásma“ plná hrdých indiánů z kmene Apačů, či bodrých družstevníků z vesnice, kde mají v chalupě orchestrion.

To, že o bednu v lednu a únoru nemá nikdo z diváků zájem, televize nijak neventilují. Naopak se snaží diváky přesvědčit, že nyní jim nabízejí to nejlepší, co letos mohou na obrazovkách vidět. Salvy smíchu u mne vyvolávají bombastické upoutávky na letité reprízy na všech hlavních televizních stanicích. Lidé u obrazovek se zcela jistě nemohou dočkat, aby po miliónté viděli doktora Sovu a spol., brněnské četníky, nebo Martina Dejdara jako dost umělohmotného fanouška metalu. V sekci superfilmů se také zhusta objevují americké několikadílné televizní paběrky s lacinými počítačovými efekty.

Čím je pořad starší a blbější, tím má větší promo. Jde přece o to, aby si konzument vsugeroval, že bez toho, aby se dozvěděl, co je nového na jakési zastrčené ortopedii, nemůže žít. V tomto televize zcela kopírují klasický trh se spotřebním zbožím. U komerčních subjektů bych to ještě pochopil, ale proč to dělá i veřejnoprávní televize, která má o diváky bojovat kvalitou a ne třetiřadým výprodejem typu Best of Trapasy.

Co s dvojkou, když je navíc?

Téměř hotová digitalizace televizního signálu odhalila jeden nečekaný fakt. Veřejnoprávní Česká televize spravuje víc kanálů, než je potřeba. Kanál zaměřený na sport - ano, nonstop zpravodajství - ano. Dva obecné, bezpohlavní kanály - proč?

Česká televize v současnosti naprosto pohřbila ČT2 a ani proklamovaná nová koncepce nedává naději na zlepšení. Potíž leží někde jinde. Česká televize by spíše měla rezignovat na většinu pořadů ČT1. Těmi se totiž snaží konkurovat komerčním stanicím, což je nesmyslný boj. Česká televize by měla "zintelektualizovat" svůj první program. Zjednodušeně (ale skutečně velmi zjednodušeně) můžeme říct, že by program z dvojky mohla přesunout na jedničku.

Pokud by tedy vedení ČT vystřízlivělo z megalomanství, zbyl by jim jeden volný kanál. Co teď s ním? Šlo by udělat nový tematický kanál. V úvahu přichází například kanál pro děti. Dětská tvorba totiž zůstává stále doménou veřejnoprávní televize a její archiv je nekonečný. Druhou verzí by byla jakási česká varianta francouzsko-německého kanálu Arte.

Tyto verze však v současnosti nejsou průchozí a reálné. Dnešní šetřící trend mu zkrátka nepřeje. Druhé řešení je zbavit se volných frekvencí. Na nich by mohla vysílat nová komerční stanice. Proč ne? Matně si vzpomínám, že v devadesátých letech diskuze o prodeji ČT2 proběhla. Tento nápad v té době vzbudil velké pobouření, ale dnes, kdy ČT dvě obecné stanice nepotřebuje, tento nápad nevypadá vůbec špatně.

Navíc by přezaměstnaný moloch Kavčích hor mohl propustit spoustu přebytečných nosičů kabelů, kteří jen dublují práci jak na place tak v kancelářích.

Velké politické retro ano, ale ...

Zpravodajská ČT24 nasadila zajímavý prázdninový seriál Velké politické retro. Každý den (kromě soboty) si po osmé večer mohou diváci připomenout úplné počátky veřejnoprávních politických diskuzí. Nápad přišel zvenčí a už od počátku mne dráždil svým potenciálem. Ten bohužel Česká televize nevyužila.

Jan Potůček v pravidelné nedělní glose portálu Digizone.cz vyzdvihuje styl, jakým ČT dokázala na léto ulevit týmu Hyde Parku a zároveň využila dosud spící zákoutí svých archívů. Současně však postrádá zasazení do kontextu a navrhuje krátkou analýzu každého dílu.

Erik Tabery si zase ve svém editorialu v aktuálním čísle Respektu pochvaluje, jak lze vypozorovat vývoj tuzemské žurnalistky. Šéfredaktor Respektu si také postěžoval, že mu v dnešních televizních debatách chybí diskuze lidí, jejichž odbornost neodpovídá probíranému tématu. Je pravda, že v tehdejších debatách skutečně často chybí experti a hosté "mlátí prázdnou slámu".

Povzdech pana Taberyho nesdílím. Jsem velmi rád, když si můžu poslechnout člověka, který dané problematice rozumí a něco se od něj dozvím. "Proč by se nemohl debaty o daních zúčastnit třeba filozof nebo historik?" ptá se Tabery. Protože nevěřím, že by měli k tomu, co říct. V dnešní době si myslím, že každý specialista rád zůstává na svém písečku.

Souhlasím s Janem Potůčkem a také postrádám kontext. Nešel bych však cestou krátké analýzy, ale využil bych toho, co už nastartoval Hyde Park. Na obrazovce by se během (ruku na srdce) nudného povídání tehdy významných lidí mohly objevovat komentáře z Facebooku i Twitteru. Pořad by okamžitě získal na živosti.

Přimlouval bych se také za textové připomínky osudů jednotlivých diskutérů, které by se během pořadu mohli střídavě objevovat s diváckými komentáři. Spousta diváků dnes jednoduše neví, kdo byl tehdy kdo. Já patřím mezi ně. Byl jsem tehdy na začátku puberty, politika mě příliš nezajímala a některá jména mi v hlavě zůstala ležet volně. Na jejich probuzení a zjištění jejich skutečné moci a vlivu na tehdejší běh událostí jsem se právě těšil a to bohužel nepřichází.

Ve zpravodajství České televize pracují hlupáci

Jinak si totiž neumím vysvětlit bludy, kterými nás veřejnoprávní pracovníci již několik dní krmí. Zpravodajští pracovníci televize, kteří se chlubí svou seriózností a bůhví čím ještě, nezvládají elementární terminologii. Podle nich totiž bude Česko o víkendu držet státní smutek. Jejich neschopnost a omezenost nejspíš není schopná oddělit státní smutek a den smutku.

Nechci se nějak povyšovat a hlásat, že jsem znal rozdíl mezi těmito pojmy, ale bez problému jsem si jej našel. Čeští seriózní zpravodajové toho asi nejsou schopni.

Známí mi vyčítají, že se zbytečně rozčiluju, protože to je vlastně jedno. Ve své současné práci jsem zjišťoval, jak zareagují na víkendové dny smutku sázkové kanceláře a herny a všichni zatraceně dobře věděli, že není státní smutek. Ve své podstatě a výsledku nejde ani tak o uctění památky (to je věc čistě osobní), ale zas a jenom o peníze. Nebudu zde psát jaký je rozdíl. Každý si to může najít stejně jako já.

Bojím se, že línější novináři jednoduše okopírují modlu české serióznosti a Česká republika bude o víkendu prožívat dny smutku, jen média si užijí smutku státního.

Česká televize pokračuje v natáčení blábolu jménem Vyprávěj

Česká televize dnes pyšně a se vší mediální pompou začíná natáčet další díl otřesného seriálu Vyprávěj. To bohužel není nepovedená aprílová zpráva ale skutečnost. Svůj názor na toto dílo jsem podrobněji popsal v recenzi na RadioTV, takže se zde nebudu dlouze vykecávat.

Jsem znechucený z toho, co Česká televize divákům servíruje jako umělecké vyrovnávání se s minulým režimem. Plně souhlasím s Milanem Uhdem, který se někdy loni vyjádřil velmi znechuceně nejen o Vyprávěj, ale také o celé mašinérii dramatické výroby České televize.

Dramaturgové a všechny zodpovědné osoby v České televizi žijí v akváriu, kde se zbožštění dostává takovým nýmandům a neumětelům jako je Zdeněk Zelenka. Zdá se, že si nikdo z Kavčích hor nikdy nepustil nějaký současný americký seriál. Televizáci stále žijí v socialistickém ráji Dietlových opusů a nenechají si na ně šáhnout.

A co je horší? Divácká masa jim žere ty jejich natrávené a shnilé odřezky televizního masa z ruky jako jeden muž. Cena Týtý jest toho dokladem.

Stále mi nikdo nevyvrátil můj názor, že Kavčí hory je potřeba vyhodit do vzduchu a veřejnoprávní televize se musí postavit "na zelené louce". To není výzva k terorismu, to je velmi konstruktivní a zdá se,že ji jediné rozumné řešení. Staré nomenklatury totiž jen tak nevymřou...

Česká televize stále bojuje s komerčními subjekty

Skutečnost, že Kateřina Fričová přijde o pozici programové ředitelky České televize, je dobrá zpráva. Změnu struktury, kdy budou šéfové jednotlivých kanálů, považuji za kosmetickou úpravu. Jediným, kdo přijde zvenku a může tedy něco vymyslet, je nový šéf jedničky Radan Dolejš.

Mafiózní propletenec tvůrců dramatických kusů v České televizi by potřeboval rozsekat na kusy. Kateřina Fričová také přicházela zvenku, ale nedokázala nic. Naopak, pod jejím vedením se dramatická tvorba České televize ocitla v největší krizi od vzniku Československé televize.

Problém Radana Dolejše je jeho minulost. Nebojte se, nejde o nějaké komunistické stíny. Tentokrát jde o stíny zlaté éry estrád na Nově z druhé polovině devadesátých let. Dolejš tehdy působil jako dramaturg zábavných pořadů jako jsou Čundrcountryshow, Novoty, Dobroty, Horoskopičiny, Skopičny, atp.

Na jednu stranu jsem rád, že se Janeček pokouší o změnu. Na stranu druhou se bojím.... moc bojím. Současný generální ředitel asi nikdy nepochopí, že komerční stanice nejsou pro veřejnoprávní subjekt konkurencí.

Poznámka na závěr: Nedávno mě jeden můj kamarád poprosil, zda bych mu nedoporučil některé kvalitní televizní filmy z České televize pro letošní LFŠ. Poté, co mi upřesnil, že by mělo jít o jeden či dva roky staré snímky, jsem mu s klidným srdcem řekl, že za tuto dobu ČT nevyprodukovala nic, co stojí za zmínku. Dodal jsem, že kdyby přece jenom něco vybrali, vystavují se nebezpečí, že zlegitimizují současnou mizérii v této oblasti.

Hloupý název velmi solidního televizního filmu

Nejspíš to bude vypadat, že urputně hledám jakýkoliv způsob, abych mohl pohanět dramatickou tvorbu České televize. Musíte však uznat, že název filmu Zrozen bez porodu nezní dobře, nemá melodii a celkově působí odpudivě. Kdo však překousl tento renonc, musel být velmi příjemně překvapen vysokou úrovní výsledného díla.

Nejsem přílišným fanouškem režiséra Filipa Renče. Z jeho tvorby si nejvíce vážím celovečerního debutu Requiem pro panenku. Jeho další tvorba spadá do průměru až podprůměru. Renč se ve svém vývoji zacyklil v prvoplánově efektních postupech, které se naučil při výrobě reklam.

Renčova režie Zrozen bez porodu se vykazovala - pro mne - překvapivě střídmostí a důrazem na hlavní postavu. Když už režisér sáhl pro nějaký ten efekt, v drtivé většině to bylo účelné a funkční. Filip Renč ukázal, že pokud má chuť, bez problému natrhne všem těm nýmandům, jejichž hlavní obživou je režírování děsivých televizní produktů, šos (nebo prdel - vyberte si dle vlastního naturelu).

Scénárista Josef Klíma svou profesní minulost nezapře a je to tak dobře. V současnosti je nejspíš jediným aktivně působícím autorem, který se nebojí psát o aktuálních kriminálních látkách. Celkově působil scénář trochu jednodušším způsobem, ale byl funkční (některé logické kiksy k takovýmto filmům patří a já je nevyčítám). Lehce navážu na svůj předchozí blog o televizních filmech, když víceméně zopakuji, že by ČT měla točit více filmů o kriminální přítomnosti. Zrozen bez porodu se tomu velmi blížil, přesto bych se nebál odkazovat na konkrétní případy. Toto je ale už čistě věc osobního názoru.

Herecký výkon Simony Stašové nepotřebuje komentáře. Bezchybný, přesný, uvěřitelný - radost se dívat.

Zrozen bez porodu svou atmosférou připomněl velmi povedenou sérií Černí andělé. Osobně mi dal další sílu pravidelně sledovat novou původní tvorbu ČT, protože se ukazuje, že lze natočit dobrý film ve veřejnoprávní produkci.

Zbabělost České televize

Po delší době jsem se dostal k nedělní premiéře na ČT1. Tentokrát šlo o film režisérky Sedláčkové Rytmus v patách. Nechci se zde příliš soustředit na mrzkou kvalitu tohoto díla - umělohmotné dialogy, fádní režie bez jediného nápadu a příšerné herecké výkony (Ještě mi někdo bude tvrdit, že hvězdička Vojtěch Dyk je dobrý herec.) - to všechno dalo dohromady nudné a jalové dílo. V dnešní době jej lze bohužel označit za standard původní dramatické tvorby České televize.

Tentokrát mi jde o jinou věc obecnějšího charakteru. Jedním z kouzel televizní tvorby je i její aktuálnost. Natočit televizní film je mnohem rychlejší, než vyrobit "klasický" film pro kina. Televizní dramata by tedy měla odrážet současné dění ve společnosti. Nemám nic proti tomu, aby se točila historická díla, ale už mě otravuje stále sledovat jakési vyrovnávání se s minulostí, které končí maximálně osmašedesátým. (Seriál Vyprávěj pro jeho otřesnou kvalitu nepovažuji za počin hodný pozornosti.)Televize zhusta točí filmy o socialistickém režimu, ale toto období bych už přenechal historikům.

Naprosto postrádám díla o devadesátých letech minulého století i o prvním desetiletí nového milénia. A zrovna tyto filmy by mohly krásně tnout do živého. Když se však nad tím člověk zamyslí, napadne ho, že zrovna ožehavé otázky nedávné minulosti by mnoha lidem byly nepříjemné. Jenže "nezávislá" Česká televize je pod naprostým dozorem politiků a bez jejich svolení neudělá vůbec nic.

Nebylo by krásné sledovat televizní film o gripenech? A vůbec nevadí, že podle práva není jasné, zda bylo něco spácháno...

České pohádky postrádají pořádné zlo

Z českých pohádek v poslední době vymizelo pořádné zlo, vůči němuž by se mohly ty kladné postavy vymezit. Znovu jsem si toho všiml u pohádky Peklo s princeznou (televizní premiéru měla na Film +. To jen do budoucna, až se bude některá z velkých televizí chlubit vlastní českou televizní "premiérou").

Peklo s princeznou je vcelku slušná pohádka se solidní výpravou a vtipnými momenty. Co jsem výrazně postrádal je skutečnost, že naprosto neexistovalo zlo. Těchto zhoubných scenáristických a dramaturgických snah o nekonfliktní zápletky jsem si všiml již při jiných nových filmech určených pro děti.

Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsme do České televize procpávali Krysáky. V jeden moment nám samotný Jiří "Studio kamarád" Chalupa poslal vlastní verzi vzorového scénáře, který sepsal podle našeho nápadu s tím, že by si to v jeho výrobně takhle nějak představovali. Místo vykreslených charakterů dvou valašských krys a jednoho pražského laboratorního potkana se v jeho textu vyskytovaly tři bílé myšky označené pouze čísly. Celý děj se točil kolem holčičky, která ztratila svou panenku u nějakého rybníka. Tři bílé myšky jí v hledání pomáhaly. To nemluvím o absenci postavy nejdůležitější, i když je možné, že ztracená panenka byla pouhou reinkarnací sádrového trpaslíka Ludvíka.

Vím, že to není úplně přesné přirovnání, protože Krysáci rozhodně nejsou záporní, ale myslím, že tato příhoda pěkně ilustruje strach starých rutinérů z toho, že by děti museli sledovat něco konfliktního. Jenže děti přece milují záporné postavy. Všechny nejlepší české pohádky měly krásné záporáky, co špatně skončili.

Pokud bude pokračovat nastavený model infantilních žvatláren, nikdy se současná tvorba pro děti ani zdaleka nepřiblíží té právem adorované produkce z let dávno minulých.

Češi jsou národem televizních tupců

Možná jsou národem televizních tupců také Slováci, Němci, Američané, nebo Francouzi. Nevím, nemám televizní kulturu těchto národů prostudovanou. Avšak o Češích to můžu tvrdit s čistým svědomím.

Jak jinak si mám vysvětlit tak vysokou sledovanost kvalitativně!!! jednoho z nejhorších pořadů v historii České televize? Je pravda, že v této hluché době nabízí komerční stanice veřejnoprávní (Může s klidem říkat i státní, protože u nás rozdíl neexistuje.) trafice s názvem 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem jen velmi slabou konkurenci.

Existence tohoto pořadu je velkou záhadou. Nikdo kompetentní z České televize mi nebyl schopen říct, kdo tuto věc tlačí k realizaci. Vždy jsem byl odkázán na tajuplný "pokyn shůry". Pan Donutil si to tedy dokázal velmi pěkně zařídit. Všichni, co tomu alespoň trochu rozumí, obracejí oči v sloup, ale prostý divák se baví, protože má na obrazovce svého oblíbeného baviče.

V neděli jsem opět zkusil, zda to třeba nezvládnu, ale vydržel jsem cca deset minut. Už úvodní slovo samotného Mistra mě nadzvedlo z gauče. "Vítám vás u dalšího tři plus jedna," pronesl pan D. s povznesenou arogancí v hlase. Znovu jsem prohledal všemožnou literaturu (rozuměj TV programy tištěné i na internetu), abych se ujistil, že se pořad jmenuje trochu jinak. Copak má právo někdo jiný na své 3 plus 1? Nikdo takhle veliký tu přece není, tak co se obtěžovat s celým názvem.

Nyní k té vysoké sledovanosti. ČT neváhala a okamžitě se pochlubila počtem 1 831 tisíc diváků, což je skutečně hodnotné číslo. Opět se tak dere na povrch polemika o relevantnosti sledovanosti při hodnocení pořadů ČT. Čísla jsou samozřejmě lákavá, protože jsou snadno měřitelná. Ale jsou cestou do pekel. ČT navíc pouští ven jen některá (pro ně lichotivá) čísla. Jedinou cestou, jak tento syndrom odstranit, je úplná dostupnost sledovanosti všech pořadů, co ČT vysílá. Pak by zmizelo ona exkluzivita a radost, že ČT něco pustila ven. Údaje by zevšedněly a možná by se široká veřejnost zaměřila i na kvalitu.

Zasaženi bleskem - promarněná šance na silné komorní drama

Televizní film Zasaženi bleskem měl vynikající startovací pozici. Jeho premiéra byla týden po otřesném zážitku jménem Šejk a další neděli poběží děsivý příklad trafiky pro kamaráda s názvem 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem.

Režisér Jaroslav Brabec je navíc jediným současným televizním režisérem, který má svůj rozeznatelný styl. Tím se liší od zástupu více či méně komických postav, jimž na Kavčích horách říkají režiséři.

Brabcův seriál Hraběnky jsem sice odmítl jako onanistický experiment, kdy forma rozmašírovala obsah na tisíc malých kousíčků, ale jeho poslední film Aljona už působil mnohem vyváženěji. Po Zasaženi bleskem můžu říct, že si Jaroslav Brabec vypracoval lehce rozpoznatelný rukopis a jeho režie "má podpis". Stále jsou jeho počiny nevyrovnané, přesto je jeho režie přínosem původní dramatické tvorbě.

Mnohem horší to je se scénářem k Zasaženi bleskem. Hana Cielová nedokázala ze zajímavého námětu vytvořit dílo, které by nebylo předvídatelné (léčitel/podvodník, nakonec skutečně léčitel, atp.) a plné klišé (viz. předchozí závorka).

Pod dramaturgickou taktovkou (byla-li nějaká) Bedřicha Ludvíka vznikl lehce stravitelný, předžvýkaný a bezzubý scénář, který nudil a nezaujal. Na stránkách České televize je Ludvík vyjadřuje, že scénář „je nadstandardní, několikavrstevný příběh – podobenství, který vám nabídne nejen „prvoplánový příběh“, ale i prostor k úvahám o složitosti a křehkosti a nevyzpytatelnosti vzniku a účinku lidské víry či zamyšlení o mnohovýznamnosti slova „zázrak“.“ Mám pocit, že jsem sledoval zcela jiný film.

Na závěr ještě krátce k režisérovi. Jaroslav Brabec trpí na špatné scénáře, které Česká televize v současnosti produkuje ve velkém. Na vině je redakční systém, který začíná být čím dál tím hlasitěji kritizován (např. článek Jana Šterna v sobotní MF DNES). Návrat k produkčnímu systému by vrátil do ČT tolik potřebnou konkurenci. Pak se může mnohem jednodušeji stát, že Brabec konečně najde autora, který mu bude psát scénáře pro jeho styl.

Česká televize brutálně znásilnila své diváky

Leden a únor bývají v televizích velmi slabé. Dokonce si myslím, že tato "okurková sezóna" je horší než známá letní. Diváci jsou už na reprízy v letních měsících zvyklí. Televize se navíc naučily toto slabé období vycpané reprízami a filmy nižší úrovně pojímat jednotně a tvářit se, že jde o dramaturgický záměr, např. Léto s Vinnetouem, atp. První měsíce nového roku ale žádné takové znamení poklesu atraktivity programu nemají a televize se suverénně tváří, že do diváků cpou to nejlepší, co mají. Z toho důvodu každá premiéra v tomto období poněkud ční.

V neděli 31. ledna běžel na ČT1 od 20:00 Šejk. Ten čněl úplně jinak. Původní dramatickou tvorbu České televize sleduji již dlouho, vytrvale a vždy s nadějí, že se objeví klenot. To, co předvedla Česká televize, když divákům předložila Šejka, jsem ještě nezažil. Velmi dlouho jsem uvažoval, jak opsat své pocity a vyhnout se vulgaritám. 68 minut na mne z obrazovky tryskaly zvratky (Opravdu nevím, jak jinak to nazvat.), za něž by se nemusel stydět ani zasloužilý alkoholik nacpaný antabusem. Šejk se jednoduše ani nedá recenzovat. Proti němu je i film Jak ukrást Dagmaru snímkem, který by mohl bojovat o Zlatou palmu.

Už během Šejka jsem zcela serózně uvažoval o podání trestního oznámení. Bohužel si nejsem vědomý paragrafu, který v českém právní řádu Šejk porušil. Snad jen ten o ochraně mravního vývoje mládeže. Rozhodně by však za tento dryják měly v České televizi padat hlavy zodpovědných spojené s finanční náhradou nákladů spojených s výrobou.

Nevím, jestli Česká televize zkouší, co divák vydrží, ale u Šejka to asi skutečně přehnali. Kdyby vše fungovalo, jak má, pozvala by si Rada České televize šéfdramaturga i programovou ředitelku na kobereček a požadovala zdůvodnění. Myslím, že by se mohla převzít terminologie z EU a "grilování" by mohlo probíhat i pravidelně. Pesimistická varianta - po každé neděli, optimistická varianta - po šesti měsících.

P.S.: Záměrně se v textu vyhýbám slovu film, protože vážně pochybuji, že Šejk si toto označení zaslouží.

Strhující politický thriller? Kdepak, jen nudná a sterilní veřejnoprávní zábava

Česká televize nabídla svým divákům v neděli 10. ledna televizní film Smyčka. Ten sama v anotacích označovala jako strhující politický thriller. Z těchto tří slov platilo jen slovo "politický". Strhující film nebyl určitě a thrillerem jsou spíš Kameňáci páně Trošky, než tento snímek.

Expozice přitom nenasvědčovala tomu, že se vše rozplizne do ztracena. První čtvrthodinka skutečně slibovala "strhující" film. Při zpětném pohledu na délku filmu (110 minut!!!) však bylo jasné, že toto tempo nemůže vydržet. V následujících minutách se celá konstrukce začala sypat jako dobře vysušená strouhanka. Film neměl rytmus, nedokázal divákovi naznačit, na co se má soustředit a křížil hlavní příběhové linii s velkým množstvím zbytečností.

Scénář ke Smyčce napsal Pavel Kohout. Když jsem v neděli dopoledne poslouchal rozhovor s tímto literátem na Radiožurnálu, zarazila mě jedna věc. Pavel Kohout uvedl (nepamatuji si přesně, takže parafrázuji), že s dramaturgií vůbec nespolupracoval a o výsledné podobě se bavil přímo s režisérem Viktorem Polesným. To byla obrovská a dovolím si říct osudová chyba. Jednak ze strany pánů Kohouta a Polesného a také ze strany ČT, že tento krok připustila. Nulová práce dramaturga byla na snímku vidět téměř pořád. Pavel Kohout napsal scénář podle vlastní knihy a nejspíš si nedokázal připustit zásadní poučku - kniha je kniha a film je film. Zní to sice strašně banálně a hloupě, ale v tomto faktu je obsažena elementární pravda. Co funguje v knize, nefunguje ve filmu, a naopak.

Česká televize tedy Smyčku nezvládla po dramaturgické stránce. Dramaturgie je v současnosti nejspíš největší bolestí původní dramatické tvorby na ČT - jednoduše neexistuje a nefunguje. Můžeme si Pavla Kohouta vážit, můžeme jej - pro jeho komunistickou minulost - nenávidět, ale scénář ke Smyčce není dobrý a s tím už nic nenaděláme.

Viktor Polesný je zkušený televizní rutinér a podle toho Smyčka také vypadala. Polesný poklidně a bez invence klade jeden záběr za druhý, a když se pokusí o režijní osvěžení dopadne to tragicky. Mám na mysli otřesnou scénu na vídeňské zahrádce, kde unesou politika Fišera (postavu z filmu). Zpomalené záběry, kočka na střeše (jednou zpomalená, jednou v normální rychlosti), rádobyšmírácké záběry na "dlouhé sklo" a nervózní hudba. To vše mělo být ve výsledku velmi napínavé, avšak stalo se to jen velmi komickým.

Ruku v ruce s nejistou režií šla i kvalita hereckých výkonů. Kromě výkonu Jaromíra Hanzlíka jsem měl občas pocit, že sleduji záznam nějakého ochotnického představení. I dobrý a zkušený herec potřebuje pevnou režijní ruku. Pokud ta chybí, nemůžeme nezkušeným hercům vytýkat jejich podprůměrné výkony. Třeba jde o skutečně dobré herce, jenže to po Smyčce nedokážu posoudit.

Smyčka není dobrým filmem. Smutné na tom je skutečnost, že pro mnoho lidí znamená tento film jakési vyrovnávání se s naší minulostí. Stejně jako třeba velice odfláknutý seriál Vyprávěj. Možná jsem divný, ale nechci aby se v budoucnu naši potomci bavili nad tím, jakými bláboly jsme si srovnávaly účty s naší historií.

Pozdní sběr vs. Noc s Andělem aneb Najděte deset rozdílů

Patřím k lidem, co uvítali konec Noci s Andělem. Jsem toho názoru, že se tento pořad vyčerpal již před několika lety. V poslední době jsem občas viděl nějaké kusy jen jako přísedící a můj názor o nudnosti se nezměnil. Když Česká televize rozhodla, že se Noc s Andělem z obrazovek vytratí, byl jsem rád. S potěšením jsem také kvitoval, že místo něj nabídne dva čtrnáctideníky.

První se na řadu dostal Hotel Insomnia. Vzhledem k tomu, že jen málo sobotních nocí trávím u obrazovky, "Hotel" jsem neviděl. Lehká choroba mě o týden později (tedy v sobotu 9. ledna) přikovala k televizi, a proto jsem po jedenácté večerní přepnul na druhý veřejnoprávní kanál, abych nepřišel o druhou novinku s názvem Pozdní sběr. Vím, že šlo o první "díl", takže nechci a nebudu hodnotit kvalitativní obsah. Jde mi spíše o formát pořadu. Ano, místo muže se na moderátorské židli objevila žena a kulisy byly světlejší. A dál? Jaké jsou další a zásadnější rozdíly mezi Nocí s Andělem a Pozdním sběrem? Hosté (z kulturní oblasti), živá kapela ve studiu a člověk obsluhující notebook připojený na internet - to vše nabízel i Pavel Anděl.

Od Pozdního sběru jsem očekával "something completely different". I přes všechny výtky musím uznat, že "Noc" svého času byla zlomovým počinem. Jako každý výjimečný pořad se i ona překonala a je na následovnících, aby se vůči svému předchůdci vymezili. Pozdní sběr zatím vypadá jako Noc s Andělem bez Anděla.

Česká televize by neměla být určena Homeru Simpsonovi

"Státní televize? Na tu nikdo nekouká," pronesl jednou Homer Simpson na svém oblíbeném gauči, když mu jeho dcera Líza přepnula kanál. Zaměňme slovo "státní" za "veřejnoprávní" (Je to vůbec důležité?) a můžeme říct, že filosof Homer mluví čistou pravdu.

Program České televize by skutečně neměl být primárně určen lidem typu Homera Simpsona. Jim se v dostatečné míře věnují komerční stanice. Mám-li to říci divně, ČT by měla povznášet ducha a vzdělávat. Na jednu stranu tak činí. Ve čtvrtek večer začal na jejím druhém programu třídílný dokument Mluvčí Charty 77 režisérky Olgy Sommerové. Jde o velmi chvalitebný počin, který naplňuje výše napsaný pohled na veřejnoprávní televizi.

Ovšem nejdůležitější je pro Českou televizi sledovanost, a proto si všichni čeští Homerové Simpsonové přijdou v sobotu na své. Ve velmi krátkém intervalu (konec prosince a začátek ledna) se miliony diváků mohou těšit na ubohost jménem Trapasy. Jde o neskutečně hloupou a tupou televizní zábavu, na níž v dnešních dnech nemají ani komerční televize, které se v minulosti mohly "pochlubit" skutečnými skvosty (vzpomeňme alespoň Senzibilšou).

Nejsem intelektuálem a už vůbec ne s přídomkem salónní (V obou případech bych televizí musel opovrhovat.), ale zastávám názor, že Česká televize by konečně měla naprosto vyklidit pole a nechat komerční televize, ať se poperou mezi sebou. Na její první program by se víceméně měly přestěhovat pořady z ČT2. "Dvojka" by se pak třeba mohla mnohem více věnovat menšinám a regionům. Ve chvíli, kdy uslyšíme nářky Homerů Simpsonů, že se na Českou televizi nedá koukat, můžeme si být jisti, že ČT je na dobré cestě za kvalitním programem.

Vánoční svátky? Hlavně nezapínejte Českou televizi

Česká televize o Vánocích nabízí svým divákům původní pohádku v premiéře. Už poněkolikáté v řadě jsem však trpěl měrou více než únosnou. Letošní Lásku rohatou (v režii Hynka Bočana) lze ohodnotit lépe než utrpení z roku 2008 s názvem Kouzla králů (režie: Zdeněk Zelenka), přesto šlo o skutečně smutný dárek. Hynek Bočan (Ale nejen on, za zmínku stojí i tupá hudba Jaroslava Uhlíře) bezostyšně vykrádá sám sebe, ale s mnohem menší dávkou energie a bez jakékoliv další invence. Zkráceně lze říct, že pohádka, kde zlo není potrestáno, stojí za pendrek. Komerční konkurence v tom čase dávala S čerty nejsou žerty. Propad kvality byl natolik viditelný, že to snad ani nestojí za zmínku.

Zajímavější byl film, který ČT vysílala o den později. Dům U Zlatého úsvitu (režie: Pavel Jandourek) měl na diváka dýchnout poetikou a zvláštním jazykem. Z celkového pohledu však šlo o nekonečně nudnou slátaninu, kterou před totálním propadem podržel vynikající Vladimír Javorský v hlavní roli.

Mělo však být ještě hůř. Na Štěpána vytáhla Česká televize to nejodpudivější, čím ve svém arsenálu disponuje - Trapasy. A rovnou mělo jít o jakési finále. Přiznávám se bez mučení, že tuto dávku televizní hlouposti jsem opravdu nezvládl.

V neděli jsem se marně těšil na něco zajímavého. 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem je obludností, která se může ve své mrzké kvalitě směle řadit hned vedle Trapasů. Jediné pozitivum - mělo by jít o poslední kus tohoto letitého vředu televizní tvorby.

Letošní sváteční prime time se na ČT1 vskutku nepodařil. Marně však můžeme očekávat, že se zodpovědné osoby chytnou za nos. Už 28. prosince vyrukoval tiskový odbor ČT se zprávou o vynikající sledovanosti výše zmiňovaných pořadů. Láska rohatá - 2 059 tisíc diváků; Trapasy - 1 549 tisíc diváků (oboje kategorie 15+); Dům U Zlatého úsvitu - 1 246 diváků (děti i dospělí). V době vydání této tiskové zprávy, sledovanost 3 plus 1 nebyla známa a ani se mi nepodařilo ji vypátrat. Ze zkušenosti však odhaduji, že 2 miliony to budou. Nikdy vám nikdo v ČT neřekne, že sledovanost je jediným kritériem, všichni mluví hlavně o kvalitě. Je to lež, jde jen o sledovanost, kvalita původní dramatické tvorby zmizela z Kavčích hor již před několika léty.