Generaci elit vystřídali mistři průměrnosti

Omlouvám se za délku dnešního textu. Obvykle bývám stručnější. Ale musel jsem se svěřit s postřehem, který mi nedávno vytanul na mysli.

Nejprve něco k politice. To, že v současné české politice chybí alespoň jeden člověk se špetkou charismatu, vůdcovských schopností a státnické potenciálu, není třeba široce rozepisovat. Velitelé dvou hlavních stran jsou šedé myši bez rázného postoje, je na nich vidět, že je nikdo nebere vážně a kdyby měli na někoho zakřičet, nejspíš zrudnou, začnou se zajíkat a jejich hlas vykouzlí pubertální fistuli.
Ani menší strany (parlamentní i ty ostatní) nemají osobnost. Kdo je vlastně v čele KDU-ČSL? A kdo vede Zelené. Mám snad brát vážně Radka “Rajóna” Johna, nebo jeho kápa Víta Bártu? V čele Top 09 je oficiálně kníže smutné postavy, který Kalouskovi přitáhl mladé rebely. Tím svou funkci splnil, dostal teplé místo na zamini a je od něj pokoj. Tuto vládní stranu jednoznačně ovládá Kalousek, muž s prokázanou mafiánskou minulostí, vulgárním vystupováním, kterým se snaží maskovat svou myšlenkovou prázdnotu.

Když se vrátíme od devadesátých let, zjistím, že sice politika = byznys = korupce = mafiánská chobotnice, ale mohlo to dopadnout ještě hůř. Divoký kapitalistický východ zkrátka musel tímto útokem na volně se válející miliardy projít.
Oproti současné době však byli mezi politiky lidé, kteří dokázali strhnout davy. Ať už to byl Václav Havel (jediný český porevoluční politik, který si zaslouží označení “státník”), Václav Klaus, Miloš Zeman nebo Josef Lux. Kromě zesnulého Luxe, všichni nějakým způsobem zdegenerovali do jakési své karikatury. Václav Havel si plní své pubertální sny a režíruje filmy, čímž staví do prekérní situace své fanoušky, kteří mají zároveň rádi dobré filmy. Miloš Zeman bohužel nezůstal na Vysočině a ztrapňuje se neustálými návraty. Nejhůr je na tom Václav Klaus, který je obklopen svou klikou rozumbradů a všem je jen pro smích. A to, že je prezidentem, mu nepomůže v tom, aby nebyl za nafoukaného tajtrlíka, z něhož mají všichni bžundu.

Všimněme si, že podobná situace jako v politice je i u sportu, respektive u dvou nejpopulárnějších sportů - fotbalu a ledního hokeje. Nejdřív kopaná. V současné době zažívá ta česká dost solidní útlum a kvalitativní sešup dolů. Prohráváme s Litvou i Chorvatskem, do Španělska si jedeme bez naděje na bod a dříve tréninkový zápas s Lichtenštejnskem je dnes téměr vyrovnaný zápas (i když stále trenéři i hráči tvrdí, že “bereme jen tři body”).

A teď se vraťme do devadesátých let. Ta odstartovala mistrovstvím světa v Itálii, kde jsme dokázali dojít až do čtvrtfinále, když nás 1:0 porazili budoucí šampióni z Německa. Z Tomáše Skuhravého se stala mezinárodní hvězda, Luboš Kubík dostal za svůj brilantní přímý kop Škodu Favorit (je neuvěřitelné, jaké blbosti si lze zapamatovat). Přišla generace silná jako sviňa. Výsledkovým vrcholem bylo ME´96 v Anglii, kde jsme skončili druzí. Atraktivní hrou jsme rozhodně neoslnili (stejně jako o osm let později Řekové, kteří vyhráli ME v Portugalsku), ale poslušné dodržování precizní taktiky Dušana Uhrina slavilo úspěchy. A do světa se vydali naši hráči, kteří více (Nedvěd, Bejbl, Poborský, Šmicer, Berger), či méně (Kouba) úspěšně prokazovali své kvality.
Osobně si myslím, že herním vrcholem bylo již zmiňované Euro 2004, kde se potkalo to nejlepší ze “stříbrné” generace s tím nejlepším z nastupující generace - Nedvěd, Galásek, Šmicer, Poborský a Čech, Rosický, Koller, Baroš. Vše pod velením Karla Brücknera, jenž vyznával útočný styl hry. Minimálně do mých osobních fotbalových dějin vešel zápas s Nizozemskem v základní skupině.

Vzhledem k tomu, že hokejisté končí svou kariéru ve vyšším věku, není u tohoto sportu mizérie tolik patrná. O tom svědčí i loňský titul na MS. Je však potřeba říct, že prostě ve srovnání s Naganem vše ostatní bledne. Jágr, Hašek, Šlégr, Růžička, Reichel, Lang, zlatý střelec Svoboda a trenéři Hlinka s Lenerem - to je jen pár jmen. Ale upřímně, kolik jmen si pamatujete z loňského vítězného MS nebo třeba ze zimní olympiády ve Vancouveru 2010?

Na závěr jsem si nechal kulturu, konkrétně hudbu pro masy - takový ten pop a rock, co hrají rádia bez chuti a bez zápachu. Dnes nenajdeme nějakou osobnost, která by vyčnívala. Nejsem si jist, zda na to má vliv digitalizace hudby, určitě však hledejme problémy v různých soutěžích komerčních televizí. Ty produkují jednoho nýmanda za druhým a špiní s ním veškerý prostor určený masám. Kdo vyhrál loňskou superstár? Byla loni vůbec nějaká, nebo se ta soutěž jmenovala jinak? Málokdo ví a málokoho to zajímá. Dnes máme Kabáty a dobře nám tak!

Když se vrátíme do devadesátých let, určitě najdeme více mainstreamové kvality. Ohm Square a Extáze svaté Terezy na MTV (v době, kdy MTV byla ještě skutečně stylotvorným médiem), Sebastians koketovali s britpopem, když ještě tento pojem ani neexistoval, Lucie a “Wanastovky” zase uměli říznout do strun a puberťačkám se i tak podlamovala kolena. Tichá dohoda figurovala v hitparádách s Marionetou. Televize (veřejnoprávní) produkovala “60” i skvostný seriál Bigbít, Nova měla Eso, kde se objevil i klip Davida Bowieho Hearts Filthy Lesson. Prima vysílala několikahodinový blok SOS. Kvalitní výběr a mix kvality s komercí byl k dispozici.
Rozdíl můžeme viděti i na fenoménu muzikálů. Znáte nějaký nový, které je opravdu dobrý? V devadesátých letech byli Bídníci, “Ježíš”, Pěna dní nebo Drákula.

Současné době chybí charismatičtí vůdcové a osobnosti, o nichž se budou psát knihy (referáty, seminárky, diplomky, studie...). Chybí téměř ve všech oblastech společenského života. Těžko se to pozoruje, ještě hůř přiznává, ale je to tak.